19. února 2009 v 13:10 | Himeko Tanaka
Prví kapitolka od Shinny.Pěkné čtení =^^=
Another Life
Chapter 1
"Kaira-san, Kaira-san" rozlehálo se najednou prostornou místností, která byla vyplněla pouze fotoaparáty, mnoha kulisami, na nichž byla například písečná pláž s palmami, kterým mezi listy probleskovaly sluneční paprsky nebo deštný prales s nádherným vodopádem, jehož voda v odlesku slunce vytvářela duhu hýřící barvami, oslepujícími reflektory a také spoustou lidí, kteří se starali o to, aby bylo na fotografiích vše perfektní.
"Ano, Sayumi-chan?" otázala se jmenovaná, mladá talentovaná modelka s jemných nádechem fialového odstínu vlasů, střižených do půlky zad, červenými zorničkami a štíhlou postavou, která právě pózovala před jednou z dokonale propracovaných kulis.
"Kaira-san" vydechla opět mladá žena se slušivými brýlemi jméno dotyčné dívky, jakmile k ní doběhla na vzdálenost pouhých pár metrů. "Právě volali z televizního pořadu "Keep survey" jestli byste byla ochotná poskytnout jim půlhodinový rozhovor" odůvodnila svou náhlou návštěvu a trpělivě čekala na odpověd.
"Stavím se za tebou až dofotíme tuhle kolekci a vyřešíme to" s touhlé odpovědí se Sayumi spokojí, kývne na souhlas a má se k odchodu. "Omlouvám se, že jsem rušila" špitně těsně před tím, než za sebou klapne dveřmi a zmizí ve své kanceláři, kde se ponoří pod horu papíru. Mám svou práci ráda, každá dívka v mém věku, kterou znám mi potají závidí, přála by si být savná jako já. Neříkám, že není příjemné, když mě lidé na ulicích poznávají a žádají o autogram, ale přesto bych někdy byla ráda jako ostatní, splynout s davem, nevyčnívat z něj.
"Kaira-san? Potřebujeme to dofotit ještě dnes, abychom mohli vybrat ty nejlepší a odeslat je-"
"Ano, já vím" přeruší proslov postaršího fotografa a vrátí se zpátky ke své činnosti. Za chvíli je vše opět ve starých kolejích, všude plno zmatku, aby se nic nepokazilo a všichni se musí hodně otáčet, aby se do večera stihlo vše potřebné.
Okolo 6.hodiny se již všechny věci, které byli dnes za potřebí odklízeli na svá místa a pár lidí už se hromadně hrnulo do vestibulu, aby mohlo budovu ospustit. Ještě než se převléknu do běžného oblečení, musím zaskočit za Sayumi a vyřešit s ní malý problém ohledně mé nabídky do televizní show. Najdu jí sedět za stolem jak potvrzuje nějaké listiny. "Tak jsem tady" oznámím, ne příliš nadšeným způsobem. To poslední, co se mi chece dnes řešit, je předělávání, odkládání a znovu následné uspořádávání mého denního programu. "Tak se na to podíváme" Sayumi mě obdaruje letmím úsměvem a na to se zahledí do monitoru svého notebooku. Naštěstí, mě složité projednávání přece jen mine. Po chvílí hloubavého zkoumání, najde Sayumi v mém spisu volnou třičvrtě hodinu a navíc se příští focení koná ve stejný den i ve stejném městě jako ono interview.
Déle se v kanceláři nezdržuji, problém je vyřešen dříve než začal a já můžu konečně vyjít do ulic. Cestou navštívím svou oblébenou kavárnu "Un cafe" ve které prodávají kupodivu i zmrzliny v kelímcích. Objednám si svůj nejoblíbenější s karamelovou polevou a vyrazím na cestu domů. Vím, že bych sladké neměla, ale jako zakončení dnešního dne si ho snad pro jednou můžu dopřát. Než se dostanu do metra, po zmrzce není ani památky. Mé chuťové buňky by kldině snesly ještě jednu, ale pro tu už není čas se vrátit. Ke všemu musím celou podzemní cestu vydržet na nohách, protože se po celou dobu neuvolní jediné místo, přesto že lidé vystupí, jenž opět znovu nastupují. Naštěstí cesta netrvá nijak dlouho, takže se za cvhíli ocitám v domovské prostředí. Rodiče přijíždějí z práce pozdě a můj stejně starý sedmnáctiletý bratr je překvapivě pryč, takže jsem doma sama.
Náš dům je poměrně velký se dvěmi patry, v tom horním mám samozřejmě i svůj pokoj. Za ty léta jsem si ho stačila skoro celý vyzdobit plakáty svých oblíbených hudebních skupin. Je to takové spestření, když vejdete k němu do pokoje a vidíte po stěnách známé tváře. Jelikož svůj pohled zrovna na jednu takovou osobnost soustředím zakopnu o školní batoh, což mě vrací zpět do reality. Ano, bohužel ani já nejsem studování ušetřena a je opravdu dost náročné všechno zvládat. Opravdu bych si někdy přála vyzkoušet si jaké to je, být studentkou, která si po škole vyrazí s přáteli třeba do kina místo do studia, kde strávíte takřka celý zbytek dne.
Než máma s tátou dorazí domů, stačím si udělat všechny úkoly a také se naučit lekci japonštiny. Protože se do hlavních předmětů učím o látku napřed, dnes už se školou definitivně končím. Teď si můžu konečně užívat trávení volného času svým neojblíbenějším způsobem. Z přední kapsy batohu si nedočkavě vytáhnu iPod a pustím si do uší hudbu, bez kterého bych nemohla existovat a společně s ní se za chvíli odeberu do říše snů.
Áááá nééé ty si to sem vážně dala xDD