A další chapter,tentokrát od Shinny-chan :*
Another Life
Chapter 3
Sedím ve školní lavici a odpočítávám poslední minuty do zvonění. Připadá mi, jako by se dnešní vyučování táhlo nekonečně dlouho. Zřejmě to bude tím, že mám dnes celé odpoledne volné. Už se nemůžu dočkat! Žádný mechanický systém, je jen na mně jak s volným časem naložím a to je možná důvod, proč mi škola ubíhá tak neskonale pomalu. Jestli teď každou chvíli nezazvoní, zešílím nedočkavostí. Pohledem sklouznu k hodinkám na svém zápěstí, 4...3...2...1...
"Konečně!" zvolám netrpělivě zároveň s řinčícím zvukem oznamujícím konec utrpení. Bezmyšlenkovitě, aniž bych si uvědomila, že profesorka ještě neoznámila konec hodiny, si začnu házet věci do batohu.
"Kairo!" sykne má spolusedící a pod lavicí mě lehce kopne do kotníku. Teprve teď si uvědomím, že na to, že zazvonilo, je ve třídě podezřelé ticho a klid. Opatrně pozvednu oči ke svým spolužákům, kteří se v celku dobře baví a chvíli těkámpohledem z jednoho na druhého, než na sobě ucítím spalující zrak naší profesorky. Asi jsem to s tím nadšením krapet přepískla.
"P-pardon" vykoktám omluvně a nevinně se zaculím.
"Kairo!" sykne má spolusedící a pod lavicí mě lehce kopne do kotníku. Teprve teď si uvědomím, že na to, že zazvonilo, je ve třídě podezřelé ticho a klid. Opatrně pozvednu oči ke svým spolužákům, kteří se v celku dobře baví a chvíli těkámpohledem z jednoho na druhého, než na sobě ucítím spalující zrak naší profesorky. Asi jsem to s tím nadšením krapet přepískla.
"P-pardon" vykoktám omluvně a nevinně se zaculím.
"Dobrá, pro dnešek už tedy končíme. Zítra písemka, nezapomeňte!"
"Jak bychom mohli zapomenout, když nám to oznámila teprve teď?" šeptnu směrem ke své přítelkyni sedící vedle mě hned přes uličku.
"Říkala nám to už na začátku hodiny, copak ty jsi nedávala pozor?" převeze mě, zatímco třída si sborově povzdechne. Celou dobu s nadějí očekávali, že na to zapomene.
"Ehh, vážně...? No, vlastně máš pravdu, nedávala" přiznám se "Tak ahoj zítra" rozloučím se a hurá na nákupy!
Za pár minut už stojím před velkým obchodním centrem a kochám se věcmi vystavenými za výlohou.
Na zimu by to chtělo nějaký krásný kabátek, a tenhle šachovnicový nevypadá vůbec zle.
Rozmýšlení mi moc dlouhou dobu nezabere, za chvíli už si svůj modní úlovek nesu v bezpečí prostorné tašky se značkovým logem podniku.
Cestou z nákupů se ještě rozhodnu projít po místním parku. Není to užasné mít konečně den volna a jít si, kam se mi zachce? Když jsem byla ještě malá byl tento park mím neoblíbenějším místem, trávila sem tu spoustu času, do té doby než přišla škola a později kariéra modelky. Přesto si k tomuto místu držím zvláštní pouto a krásné vzpomínky. Kéž by se dal čas vrátit...
Z příjemného rozjímaní se proberu hned v zápětí, kdy si vzpomenu na své každodenní povinnosti a raději si to namířím rovnou ke své oblíbené kavárně, na kterou si udělám čas vždy a všude.
"Jako vždy, prosím" požádám pání, která mé žádosti hbitě vyhoví. Jestliže už si tady objednám zmrzlinu, je to pokaždé s karamelovou polevou. Usadím se na vysoké židli umístěné hned před obsluhujícím pultem a pustím se s chutí do toho. Po chvíli mou pozornost upoutá dívka sedící kousek opodál. Vlasy má spadané do obličeje, ale zřejmě jí to vůbec nevadí. Sedí nad zmrzlinou jako hromádka neštěstí a nepřítomně v ní proplouvá lžičkou. Vzápětí si vlasy odhodí z obličeje a rukou založí za uchu. Nemůžu uvěřit tomu, co právě vidím. Rychle od ní odvrátím pohled a začnu v kelímku kmitat lžičkou zestrany nastranu. Je vůbec možné, aby mi byl někdo tak podobný? Má sice jiný sestřih a barvu vlasů, ale její obličej...jako bych se podívala do zrcadla.
Pokusím se nabrat si na uklidněnou další kousek zmrzliny, ale jakmile sklouznu očima do kelímku, zjistím, že po mém lžičkovém nájezdu už je skoro rozteklá.
"Hele ty, sta..." zarazím se. Kam se poděla? Ještě před chvíli tu byla.
Rozhlédnu se po celé místnosti, ale nikde jí nevidím.
"Ano, přejete si?" ozve se kluk, přibližně v mém věku, jehož přítomnosti jsem si předtím vůbec nevšimla. Hádám, že je tu nejspíš na brigádě. Mylně si domyslel, že jsem promluvila na něj, ale teď mám aspoň možnost zeptat se na svůj dotaz.
"Nevíš kam odešla ta holka, která tu seděla?" ukážu prstem k židlím kousek ode mě.
"Na divčí záchodky" ušklíbne se
"Ah...." zkamením v póze naprostého zděšení "Díky" po celém těle se mi rozleje nepříjemný pocit, cítím jak nabírám barvu červeného odstínu. Je mi fakt trapně!
Ale teď už se nemůžu jen tak zvednout a odejít, musím tu na ní počkat.














Ahááh no víš co xD já vůbec nevěděla jak to ukončit takže to dopadlo jak to dopadlo a věřím že ty začátek nějak určo vymyslíš XDDD třeba že je ti z té zrmzky špatně a tak to muselo jít ven XD