Tak se konečně Tosshi uchýlila k dalšímu dílku(fain,trochu sem ju k tomu dokopala :D) ale je vážně nádhernej!!!
"Tady to ale krásně voní" nasaji nosem vůni zapečených těstovin a okamžitě se mi na ně začnou sbíhat sliny. Usadím malého Souskeho do dětské židličky a pomůžu Tsuki s prostíráním.
"Nemůžu uvěřit tomu, že ti Rin pomáhal s koupáním našeho škvrněte" svěří se mi Tsukumi, když zrovna nabírá na talíře to úžasně vonící jídlo.
"Možná jsme si prostě jen padli do noty" pokrčím rameny a nabídnu se, že nakrmím Souskeho. Tsuki mi tuhle práci s radostí přenechá. Na její oblíbenou činnost to asi nevypadá, pomyslím si, vezmu si do ruky misku se jeho dětskou porcí a začnu ho pomalu krmit. Těstoviny už příliš nepálí, takže mu je nemusím ani foukat. Než mu lžičku strčím do jeho malé pusinky, kroužím s ní zestrany nastranu a podle Souskeho pobaveného smíchu soudím, že se mu tahle hra líbí. Koutkem očka zahlédnu Tsukin nevěřícný pohled nad tím, jak mě tohle může bavit a raději svolá k večeři všechny ostatní.
"Rico, Ichigo, tu televizi hned vypněte a pojďte se najíst" zvolá nepříliš nadšeně, ale k jejímu překvapení jsou kluci hned u stolu. "Dneska se tu vážně dějou věci, že nestačím zírat" poznamená ještě uznale než skočí k Rinovi do pokoje, aby mu oznámila, že se může jít navečeřet. Obvykle si brával jídlo zpět sebou, aby se přitom mohl učit, ale dnes zůstal u stolu s ostatními.
Když všichni dojedli, tak jsme se společně s Tsuki pustili do umývání nádobí, kterého naštěstí nebylo až tak moc. Rico se dokonce nabídl, že ho utře a Ichigo uklidí.
"Myslím, žev tom případě už to tady zvládnete sami, jestli ti to nevadí Kairo, tak půjdu uložit prcka do postele."
"Jasně," přikývnu "až to tady s klukama doděláme, tak za tebou přijdu" ještě než se vrátím zpět k úmývání, pohladím Souskeho po jemných blonďatých vláskách a popřeji mu dobrou noc, on se mi za to odvděčí milým úsměv a to už i s Tsuki mizí v přítmí chodby.
"Nemůžu uvěřit tomu, že ti Rin pomáhal s koupáním našeho škvrněte" svěří se mi Tsukumi, když zrovna nabírá na talíře to úžasně vonící jídlo.
"Možná jsme si prostě jen padli do noty" pokrčím rameny a nabídnu se, že nakrmím Souskeho. Tsuki mi tuhle práci s radostí přenechá. Na její oblíbenou činnost to asi nevypadá, pomyslím si, vezmu si do ruky misku se jeho dětskou porcí a začnu ho pomalu krmit. Těstoviny už příliš nepálí, takže mu je nemusím ani foukat. Než mu lžičku strčím do jeho malé pusinky, kroužím s ní zestrany nastranu a podle Souskeho pobaveného smíchu soudím, že se mu tahle hra líbí. Koutkem očka zahlédnu Tsukin nevěřícný pohled nad tím, jak mě tohle může bavit a raději svolá k večeři všechny ostatní.
"Rico, Ichigo, tu televizi hned vypněte a pojďte se najíst" zvolá nepříliš nadšeně, ale k jejímu překvapení jsou kluci hned u stolu. "Dneska se tu vážně dějou věci, že nestačím zírat" poznamená ještě uznale než skočí k Rinovi do pokoje, aby mu oznámila, že se může jít navečeřet. Obvykle si brával jídlo zpět sebou, aby se přitom mohl učit, ale dnes zůstal u stolu s ostatními.
Když všichni dojedli, tak jsme se společně s Tsuki pustili do umývání nádobí, kterého naštěstí nebylo až tak moc. Rico se dokonce nabídl, že ho utře a Ichigo uklidí.
"Myslím, žev tom případě už to tady zvládnete sami, jestli ti to nevadí Kairo, tak půjdu uložit prcka do postele."
"Jasně," přikývnu "až to tady s klukama doděláme, tak za tebou přijdu" ještě než se vrátím zpět k úmývání, pohladím Souskeho po jemných blonďatých vláskách a popřeji mu dobrou noc, on se mi za to odvděčí milým úsměv a to už i s Tsuki mizí v přítmí chodby.
"Jste báječní kluci," pochválím je, jakmile máme práci hotovou "myslím, že teď si tu televizi můžete klidně pustit." Nestačím to ani pořádně doříct a oba dva s radosným výskotem vyletí z kuchyně jako by jim za patami hořelo. Jen se nad tím malinko pousměji a zamyslím se, jestli i já jsem bývala takové číslo.
Na chodbě je sice tma, ale jakmile uvidím světlo vycházející z pootevřených dvěří na konci chodby, potichu jimi proklouznu a vážně jsem se nemýlila v tom, že je to právě Souskeho pokojíček. Pomalu si přisednu k Tsuki na postel, abych toho malého andílka nevzbudila a musím se chtic nechtic nad jeho spící tváři usmát.
Na chodbě je sice tma, ale jakmile uvidím světlo vycházející z pootevřených dvěří na konci chodby, potichu jimi proklouznu a vážně jsem se nemýlila v tom, že je to právě Souskeho pokojíček. Pomalu si přisednu k Tsuki na postel, abych toho malého andílka nevzbudila a musím se chtic nechtic nad jeho spící tváři usmát.
"Dneska usnul brzo, a ani nebrečel. Asi si ho tou koupelí pořádně zřídila," zašklebí se "co jste tam vlastně vyváděli, že jste byli mokří úplně všichni?"
"Hráli jsme si s lodičkama" přiznám a musím se tomu, abych Souskeho náhodou nevzbudila, tlumeně zasmát. "Už si ani nepamatuju, kdy jsem něco podobného dělala. Já totiž žádné sourozence nemám," povzdechnu si "tohle ti po pravdě vlastně strašně závidím..."
"Co, tohle? Jediný, kdo mě tu snad chápe je právě Souske a to zřejmě jen proto, že je ještě moc malý na to, abych lidské komunitě rozuměl. Až pozná své přátele, vykašle se na mě jako všichni ostatní."
Téhlé oblasti moc nerozumím, ale takhle to přece mezi sourozenci bývá nebo ne? Není to o tom, že se nesnášejí, i když to rádi říkají, všechno je jen o domluvě a kompromisu, každý spolu může aspoň v nejmenší míře dobře vycházet.
"Máš problémy s přáteli?" nakousnu to hned odprostředka, nerada chodím kolem horké kaše.
"Víš, není to tak, že by byli všichni hrozní, ale v každé třídě je člověk, který je všemi obletován a je oblíbený. Když je to ale člověk s nulovým IQ, který si na tebe začně ukazovat jen proto, že nejsi zrovna z bohaté rodiny, tak se s ním vezou všichni, aby nepřišli o jeho přízeň a nespadli s tebou do stejného pytle." Zaujatě Tsuki poslouchám a stále mlčím, abych nepřerušila proud jejich myšlenek, očividně to ze sebe potřebuje dostat. "Dříve jsem s bráchy vycházela dobře, dalo by se říct, že jsme byli nejlepší přátele..., ale když začalo tohle, byla jsem z toho den ode dne nervóznější, často jsem kvůli tomu trpěla depresemi. Vadilo mi, že se tak ke mně chovají, vždyť jsem jim nic neudělala, ani jsem za nic nemohla. Ze školy jsem se vracela zdrcená zkutečností, že takhle to půjde pořád dál, a také nervní z toho, že se to děje zrovna mě. Zkoušela jsem rodiče přesvědčit, aby mě nechali přestoupit na jinou školu, ale oni tyhle důvody nechápali. Takže jsem si své nálady často vylívala na klucích a vztah mezi námi se pomalu rozpadal. Neviděla jsem důvod dávat ho zpátky dopořádku a nevidím ho ani teď, postupem času jsem se naučila své spolužáky ignorovat a myslím, že jsem za tu dobu uzavřela své pravé já pod velký tlustý zámek. Ty jsi vlastně vůbec první komu to říkám a ani nevím proč. Možná proto, že nějaký vnitřní hlas mi říká, že zrovna tobě můžu důvěřovat." Za celou dobu, co měla na tváři opravdu bolestný výraz z prožité minulosti, teď se jí konečně malinko rozjasnil. V tu chvíli jsem si nevěděla rady, co jí na to mám říct. Slova byla zbytečná a jediné, co mě napadlo bylo obejmout ji.
"Hráli jsme si s lodičkama" přiznám a musím se tomu, abych Souskeho náhodou nevzbudila, tlumeně zasmát. "Už si ani nepamatuju, kdy jsem něco podobného dělala. Já totiž žádné sourozence nemám," povzdechnu si "tohle ti po pravdě vlastně strašně závidím..."
"Co, tohle? Jediný, kdo mě tu snad chápe je právě Souske a to zřejmě jen proto, že je ještě moc malý na to, abych lidské komunitě rozuměl. Až pozná své přátele, vykašle se na mě jako všichni ostatní."
Téhlé oblasti moc nerozumím, ale takhle to přece mezi sourozenci bývá nebo ne? Není to o tom, že se nesnášejí, i když to rádi říkají, všechno je jen o domluvě a kompromisu, každý spolu může aspoň v nejmenší míře dobře vycházet.
"Máš problémy s přáteli?" nakousnu to hned odprostředka, nerada chodím kolem horké kaše.
"Víš, není to tak, že by byli všichni hrozní, ale v každé třídě je člověk, který je všemi obletován a je oblíbený. Když je to ale člověk s nulovým IQ, který si na tebe začně ukazovat jen proto, že nejsi zrovna z bohaté rodiny, tak se s ním vezou všichni, aby nepřišli o jeho přízeň a nespadli s tebou do stejného pytle." Zaujatě Tsuki poslouchám a stále mlčím, abych nepřerušila proud jejich myšlenek, očividně to ze sebe potřebuje dostat. "Dříve jsem s bráchy vycházela dobře, dalo by se říct, že jsme byli nejlepší přátele..., ale když začalo tohle, byla jsem z toho den ode dne nervóznější, často jsem kvůli tomu trpěla depresemi. Vadilo mi, že se tak ke mně chovají, vždyť jsem jim nic neudělala, ani jsem za nic nemohla. Ze školy jsem se vracela zdrcená zkutečností, že takhle to půjde pořád dál, a také nervní z toho, že se to děje zrovna mě. Zkoušela jsem rodiče přesvědčit, aby mě nechali přestoupit na jinou školu, ale oni tyhle důvody nechápali. Takže jsem si své nálady často vylívala na klucích a vztah mezi námi se pomalu rozpadal. Neviděla jsem důvod dávat ho zpátky dopořádku a nevidím ho ani teď, postupem času jsem se naučila své spolužáky ignorovat a myslím, že jsem za tu dobu uzavřela své pravé já pod velký tlustý zámek. Ty jsi vlastně vůbec první komu to říkám a ani nevím proč. Možná proto, že nějaký vnitřní hlas mi říká, že zrovna tobě můžu důvěřovat." Za celou dobu, co měla na tváři opravdu bolestný výraz z prožité minulosti, teď se jí konečně malinko rozjasnil. V tu chvíli jsem si nevěděla rady, co jí na to mám říct. Slova byla zbytečná a jediné, co mě napadlo bylo obejmout ji.
Najednou po celém době zařinčel zvonek od domovních dvěří. Když se Souske neklidně převrátil na druhý bok, lekla jsem se, že se probudí, ale ten dál spal svým poklidným spánkem.
"To bude máma. Asi jsem zapomněla vyndat klíče ze dvěří. Pojď, představím tě" vybídla mě a hnala mě směrem ke dvěřím.
"To bude máma. Asi jsem zapomněla vyndat klíče ze dvěří. Pojď, představím tě" vybídla mě a hnala mě směrem ke dvěřím.














Jooop no zavřete očka a nečíííst...xD