Konečně zjišťujeme,jak Haurova matka vypadala.Abych stále nepsala o Akiho minulosti,rozhodla jsem se napsat o Haruově záchvatu kdy přišel o oko.Pracně jsem vymýšlela Haruovi reakce a..je to hrozný...Můžu vám říct,dlouho jsem tenhle díl psala.
10.Kapitola
1830-Haruův záchvat
Mladý chlapec seděl na zahradě a se zájmem si povídal s oněco starší dámou,která byla velmi krásná.Její dlouhé hnědé vlasy vesele poletovaly ve větru a na bledé tváři jí hrál úsměv.Stále se něčemu smála.Chlapec se jí neustále díval do očí,které měla krásně zelené.I on se párkrát usmál,veselý ale nebyl.
"Haru-kun,usměj se"Pobídla ho a usmála se.Haru se tedy usmál,a žena ho pohladila po hlavě."Jsi hodný,Haru-kun.Je ti lépe?"Ne,nebylo mu lépe.Ale musel lhát,měla o něj takovou starost.Stále byla u něj,i před pěti hodinami kdy měl opět svůj ,záchvat´.Byl to zatím ten nejhorší,jaký kdy zažil.Živě si představil ten moment,kdy ho to popadlo.
Oba seděli na zemi a povídali si.Haru se mračil a mladá dívenka naproti němu se mu smála."Aiko-chan,to není směšné!Vždyť jsme-"Nedokončil větu,neboť začal kašlat.Ta bolest projela celým tělem.Rychle se chytnul za krk a nepřestával.Nemohl to ze sebe dostat,něco ho dráždilo v krku a nešlo se toho zbavit.Ten nepříjemný pocit,jaký zažíval vždy při těchto záchvatech,byl ještě větší než kdykoliv jindy.Nemohl se ani nadechnout,něco mu to nedovolovalo.Slyšel jen své kašlání,ječící Aiko a spousty lidí u něj,kteří se mu nejspíš snažili pomoct.Pak ji uviděl.Strašně rád by jí něco řekl,kdyby mohl.Dívala se na něj se strachem,o něj.
Vyplivnul krev a znova to začlo.Krev se mu po kouskách drala z úst a on ji musle dostat pryč.Bylo to nepříjemné.Jeho tělo strašně ochablo,neovládal se.Byl podepřený spousty lidí které ani neznal,drželi ho pevně i přez to,že se snažil jim vytrhnout.Celá zem byla pokryta krví.Vytrhl se jim.Povedlo se mu to,ale...Ten tlak byl na něj příliš,jakmile ho nikdo nedržel,spadl na malou skříň kde stály sošky a různé vonné tyčinky.Haru spadl na zem,a několik věcí na něj.Nejhorší však byly tyčinky.Popel z nich padal všude a většina toho spadla Haruovi do pravého oka.Další nesnesitelná bolest,Haru už dál nemohl.Jeho tělo jako by ho opouštělo a on ztratil vědomí.Co bylo dál,si už nepamatoval...
"Haru-kun...Je mi to líto.Je to moje vina"Řekla najednou žena a v jejích očích se zaleskly slzy.Haru se na ní otočil."Ale matko-není to tvoje vina!Nesmíš si to myslet!"Řekl jí povzbudivě.Možná ho poslechla,možná to hrála.V každém případě Haru silně obejmula,jako kdyby to bylo naposled.Když ho pustila,podala mu kus černé látky."Co to je?"Zeptal se."Uvidíš,jen ti to nasadím."Haru přikývl.Žena to přetáhla Haru přez hlavu,vytáhla jeho dlouhé vlasy a ještě upravila.Pak se usmála."Děkuji"Haru přejel lehce po pásce a pousmál se.Bylo lepší,když měl pásku,nikdo si alespoň nebude na něj tak ukazovat.














Povedený dílek ^_^ hezké literárné obraty, jenom to písmo je hrozně nalepené na sebe, příjde mi. Jde s tím něco udělat ? ^^
Jinak se mi tenhle díl hrozně líbí :)