14. prosince 2009 v 23:52 | Nyanko-chan
Další díl ^^ já nevím,Siky-chan říkala co nejdříve,tak jsem se pokusila co nejdříve xD samozřejmě nečekejte že to bude takhle často pokaždé :"D
II.
Utíkala ze schodů s růží přitisknutou na hruď. Nemohla se dočkat až ho uvidí. Celou dobu přemýšlela,jak asi vypadá. Je to Francouz,tak by mohl mít blonďaté vlasy... Zavrtěla hlavou a zastavila se před velkými dveřmi. Urovnala si šaty, vlasy a lehce zaťukala. Jako na povel se dveře otevřeli a všichni pohlédli jejím směrem.
"Księżniczka Hachiro" ohlásil někdo v krkolomné Polštině.
"Princesse Hachiro!" ozvalo se hned na to francouzským přízvukem. Hachi na sucho polka a pomalými kroky vešla dovnitř. Než prošla celý sál, připadalo jí to jako by to trvalo věčnost. Měla sklopenou hlavu, nechtěla se dívat na všechny ty lidi co ji pozorovali.
"Dceruško moje... dovol abych ti představl Francouzského prince Ludvíka, tvého budoucího manžela a pána" Král ji dostrkal až před vysokého mladíka se stříbrnými vlasy a chladným pohledem. Byl o dost vyšší než ona a až tehdy si Hachi uvědomila, co udělala za chybu. Přesto na něj hleděla s úžasem, on na ni s odporem. Rodiče obouch dvouch si toho všimli a raději změnili téma.
"Princezno Hachiro... půjdete semnou na procházku?"Nabídl jí dvořile, přesto věděla, že to vážně nemyslí.
"Jistě princi"Odvětila a usmála se. Ludvík ihned uhnul pohledem jinam, nabídl Hachiro rámě a po jeho přijetí oba odešli.
"Vous avez de beaux cheveux" (překlad: Máte krásné vlasy) zašeptala potichu Hachi. Ludvík se na ni podíval a přikývl.
"Děkuji. Vaše francouština je příšerná, ale až budete u mne v království, nechám vás doučovat" Hachi na něj střelila naštvaný pohled. Učitele měla z Francie, tak kdo jiný by jí mohl naučit lépe Francouzsky? A navíc, uměla tímto šíleným jazykem skvěle.
"Jste tak milý.." Ironicky se usmála ale Ludvík jí nevěnoval ani jediný pohled. Zlostně na něj vyplázla jazyk na znamení všeho uražení a s princeznovským "hmpf.." si vykasala sukně a vydala se k rybníčku.
"Hachiro,kam jdeš?"Zeptal se Ludvík. Hachi prudce zastavila a otočila se na něj.
"Upřednostňuji slušné chování a zanechávání svobody dokud to jde,princi" Ludvík se jí snad snažil zpražit pohledem. Byly od sebe tak daleko a přesto si připadali jako kousek od sebe.
"Princezno,mohu vás doprovodit?"Zeptal se znova,slušněji.
"Ale jistě,budu ráda" usmála se a počkala na Ludvíka, který ji hned nabídl rámě. Dál šli spolu a mlčky.
Hachiro si sedla na dřevěnou lavičku a mlčky pozorovala rybník. Ludvík nakonec udělal to samé,protože stát se mu nechtělo a nikam jinam koukat nechtěl.
"Jaké je to ve Francii?" Zeptala se najednou Hachi zvědavě.
"Krásné... v královských zahradách máme spoustu růží a nemohl jsem si nevšimnout že se vám ta stříbrná líbíla." Popsal Ludvík bež toho,že by se na ni kouknul.
"Trochu se tam bojím..." Přiznala Hachci šeptem.
"Rozhodně není proč. A myslím že se skamarádíte s mou služkou princezno." Hachi nevěděla jestli to brát jako urážku nebo jako kompliment, tak to raději nechala být.
"Kolik vám je, mohu-li se zeptat?"Nadhodila po chvilce mlčení Hachi. Ludvík nejdřív neodpovídal, tak si myslela že o tom nechce mluvit, ale nakonec promluvil.
"V zimě mi bylo 19. A vám je?" Letmo se na ní podíval. Hachci stále koukala na rybníček a v rukách žmoulala sedmikrásku.
"Dnes mi je 16" Odpověděla na jeho otázku. Pak už mlčeli. Oba.
Když přišli z procházky, Hachi se omluvila a utekla do svého pokoje. Zamkla se a pro jistotu ještě zatáhla záclony. Unaveně klesla na postel a zabořila se do měkkých polštářů.
"Přeci se mi nemůže líbit.. Vždyť... vždyť je to kluk, tak proč..." Ještě chvilku ležel v polštářích a pak se zvedl. Otevřel skříň a pohledem přejel všechny své šaty. Vytáhl až moc přezdobené,růžovo-bílé šaty s mnoha krajkami a veselým potiskem. (P.A.: už vidím Ludvíkovu reakci...) Z vlasů si sundal stříbrné pinetky a převlékl se do šatů. Na to si vzal stejně růžový kabátek, seběhl po schodech dolu a běžel ven. (P.A.: nepřipomíná vám to Loli šaty od AP? >8D) U dveřích ho ale zastavil nějaký vrátný.
"Kam jdete?"
"Ven" Netrpělive si nasadil kapuci s kožíškem.
"Je pozdě na to aby jste chodila ven, princezno" Co ten starej oplzlej chlap chce...?
"Můžu si ven chodit kdy chci!" Odsekl mu na to a snažil se dostat ven.
"Půjdu s vámi" Rozhodl nakonec vrátný a Hachi nezbávalo nic jiného,než souhlasit. Oba tedy vyšli ven a muž za nimi zavřel velké mosazné dveře. Venku byla opravdu tma a na nebi hvězdy ani vidět nebyly. Hachi šla do zahrad kde rostly všelijaké květiny a především krásné stromy. Trochu jí znervózňovala přítomnost toho muže. Navíc měla pocit že ho v životě neviděla. Vůbec ho neznala. Byla si jista že u nich nepracoval.
"Brûle tout feu que je veux..." Hachi se na muže prudce otočila. Stál od ní asi dva metry a mířil na ní podivnou černou holí. Nesmyslné francouzské věty se mu draly z úst a začaly Hachi hypnotizovat. Zpanikařila, nevěděla co dělat.
"L'eau éteint le feu, le plus grand..."
"Přestaňte!"Hachi si dlaněmi zakryla uši a pevně držela oči zavřené. Ty slova a věty ale slyšela pořád. Pronikly jí do hlavy a nehodlaly ji pustit.
"feu et l'eau...air et la terre.."
"Assez!!" Pár metrů od toho muže se objeil Ludvík na černé klisně která patřila Hachiro. Muž ihned přestal a provinile se otočil na svého pána.
"Kdo ti dal povolení,ty pse..." Ludvík seskočil z klisny a vrazil muži pěstí. Ten se s pěknou bolestí nosu a hlavy skácel k zemi.
"Hachiro, jste v pořádku..?" I přez tu zář růžové barvy kterou nesnášel se k princezně sklonil a vzal ji do náruče. Malá princezna se na něj podívala pohledem plným strachu a smutku. Nikdy jí nebylo hůř jak teď. Kdyby ji Ludvík nenesl, ani by se neudržela na nohou. Byl to zvláštní pocit, ale nepamatovala si, co se stalo..Proč se jí najendou tak změnila nálada.
"Odvezu vás k vám domu, ostatní se už o to postarají" Opatrně ji pomohl vylést na klisnu a sám zůstal na zemi aby kdyžtak stačil klisnu zkrotit, kdyby se splašila. Ale to nebylo potřeba, Hachiro ovládala koně skvěle. Jeden by si myslel,že to má natrénované.
"Princi, jsem vám vděčna. Nebýt vás... nevím co by se stalo ale zachránil jste mě" Druhý den již bylo Hachiro dobře. Mile se na všechny usmívala, dokonce i na Ludvíka.
"Je to moje povinost." Odsekl jí na to, ale Hachi to nevadilo. I přez to se vesele zasmála a šla se podívat po přípravách svojí oslavy.
He~, hezké zaklínadlo ^^
Jinak moc hezká chapter x) A ano, ty šaty mi to fakt připomělo :D něco takového bych si na sebe nikdy nevzala ^^
Ale fakt že ten Ludvík je takovej studenej čumák >__< doufám, že roztaje :D