17. ledna 2010 v 20:33 | Ryuu Wan-Hime
|
Ano, po dlouhé době zas jednorázovka ^^"
Omlouvám se, je krátká a hrozná...
Pairing: Itálie x Německo
Warning: Ani vlastně nic ~
Díval jsem se na jeho krásné svalnaté tělo, které mne opouštělo. Nic jsem neříkal, jen jsem na něj mlčky zíral. Vždycky tvrdil že po sexu musím být unavený, ať se prospím. Měl na tváři vlídný úsměv a já se u něj cítil v bezpečí. Ale já věděl, že tentokrát to bylo naposled. Naposledy mne tak krásně líbal, naposledy jsem cítil vůni jeho těla, naposledy jsem byl s ním. Trhalo mi to srdce, bez něj jsem se cítil prázdný. Každý okamžik s ním mě něčím naplňoval. Vždy jsem se choval jak idiot, předváděl, jak nic neumím a přesto...přesto mě měl vždycky rád. V posledních sekundách jsem si to všechno uvědomoval.
"Ludwig.. neopouštěj mě... prosím" Zaskuhral jsem a mé oči se naplnily slzami. Unaveně jsem se posadil na kraj postele a chytil jsem blonďáčka za rukáv jeho černé uniformy.
"Už jsem ti to vysvětloval, Feliciano. Bude to tak lepší." Ani se na mě neotočil. Stále jsem doufal že se za chvíli otočí, upře na mě své krásné modré oči a pevně mě obejme. Ale neudělal to, byl jsem tak naivní...
Flashback
"Ludwig! Chytej!" Hodil jsem po něm malý červený míček a pobaveně se zasmál, když mu prolítl mezi rukama.
"Hej Felici, něco teď dělám.." Zavrčel na mě a otočil se zpět ke svím papírům. Pomalu jsem se k němu přiblížil a nakoukl mu přez rameno.
"Ve...?"
"Sakra Feliciano.." Ludwig sebou škubnul a otočil se na mě. Rozmyslel jsem si to, nenechám ho pracovat.
"Doitsu ~ pojď ven" Udělal jsem psí očka a po chvilce Ludwig svolil.
"Ale pořádně se oblékni, je tam zima!" Řekl a sám si přez zelenou uniformu natáhl černý kabát. Já si vzal úplně to samé, jenže Ludwig mi u vchodu na hlavu nasadil ještě čepici, aby mi prý nezmrzly uši a obmotal mě šálou. Pak jsme vyšli. Venku byla opravdu velká zima a padal sníh.
"Ve....." Ludwig se pousmál a rozhlédl se po zasněžené krajině. Nenápadně jsem ho chytil za ruku a podíval se na něj...
Dorazili jsme domu úplně zmrzlí. Celou dobu jsme se drželi za ruce a tiskli se k sobě.
"K večeři udělám těstoviny..." Nadhodil Ludwig když si sundal kabát a pověsil ho na věšáček.. Podíval jsem se na něj a pevně ho obejmul.
"Děkuju Doitsu!!!" Vyjekl jsem šťastně. Pohladil mě po vlasech a usmál se.
"Tak mě pusť, ať to můžu jít připravit.." Řekl, ale já ho neposlechl. Za žádnou cenu jsem neměl v plánu ho teď pouštět. Zadíval jsem se mu upřeně do očí zatímco on na mě hleděl s mírným nepochopením. Stoupl jsem si na špičky a zlehka ho políbil na rty. Vůbec se nebránil, naopak. Sklonil se a polibek mi opětoval, jen o něco delší, sladčí...
Vzal mě do náruče a odnesl do ložnice. Něžne mne položil na postel a sundal mi kabát. Zlehka a pomalu jsem rozepl jeho uniformu, potom košili. Jeho svalnaté tělo bylo tak úžasné. Znova se ke mně sklonil a políbil mě. Pomalu mě začal zbavovat i ostatních kusů oblečení...
Ten večer jsme měli první sex. Hrozně to bolelo, ale bylo to úžasné. Ludwig byl něžný a opatrný, zacházel semnou jak s nejkřehčejší věcí na světě. Po ´tom´mě nechal ležet a šel uvařit těstoviny. Ještě pár dobrých minut jsem se vzpamatovával...
Konec flashbacku
Tupě jsem zíral do prázdných dveří s malou nadějí, že se vrátí. Ale i když jsem stále čekal, nepřišel, nevrátil se. V tu chvíli jsem se rozhodl. Rychle jsem na sebe naházel oblečení, u vchodu jsem si vzal černý kabát a vyrazil ven. Prudce foukal vítr a sníh nemilosrdně bil do obličeje. Šel jsem po skoro zasněžených stopách, byl jsem si jistý že patří jemu. Kdo by jinak šel v takovémhle počasí ven?
Ani po dvouch hodinách jsem ho nenašel. Stopy jsem úplně ztratil, necítil jsem vlastní tělo a bylo pro mě čím dál těžší udělat krok. Někde při cestě jsem navíc ztratil rukavice a šálu. Při dalším kroku jsem už neudržel svoje tělo a bezvládně spadnul do sněhu. Ani to tolik nestudilo, jak jsem předpokládal. Nevnímaje vítr a chlad jsem usnul..
Co se mezitím děje někde a všude...
Konečně byl v teple. Jen co zasedl za svůj pracovní stůl, rozdrnčel se telefon. Neochotně sáhnul po sluchátku a přiložil si ho k uchu.
"Prosím?"
"Hej, kde je Feliciano?!" Ozvalo se hned z druhé strany.
"Romano, uklidni se.. Je u sebe doma"
"No u sebe doma rozhodně není! Ty bastarde, kde je?!" Vyjel na něj znova. Ludwig se zamyslel, ale nemusel myslet moc dlouho.
"Ten idiot..." syknul do sluchátka a zavěsil. Romano se na druhém konci spojení vztekal zbytečně.
Rychle vyrazil ke dveřím. Navlékl na sebe zasněžený kabát a vydal se ven. Mělo mě napadnout dřív, že půjde zamnou... Teď může být kdekoliv, sakra! Pomyslel si pro sebe. Kdyby ho neopustil... Myslel si že mu způsoboval problémy, ale až teď si uvědomil že bez něj si bude Itálie počínat hůř.
Rychle probíhal všechny možné cesty ale nemohl ho najít. Ptal se všech možných lidí, nikdo ho neviděl. Už pomalu strácel naději, než uviděl na zemi jeho tmavě růžovou šálu. Ihned se k ní rozběhl a sebral ji. Všiml si lehce přehlídnutelných stop, které, jak by přesvědčený, určitě patřily Felicimu. Zmapoval si cestu a vydal se tím směrem.
Zanedlouho ho opravdu našel. Ležel tam, na zemi, obličejem ve sněhu. Opatrně ho zvedl ze země a přitiskl k sobě. Naštěstí lehce dýchal, ale byl úplně zmrzlý. Proto se Ludwig co nejkratší cestou vydal zpět.
Doma z něj sundal všechno oblečení a převlékl ho do něčeho suchého. Sice mu to všechno bylo velké, a vypadal v tom roztomile, ale to bylo jedno. Zachumlal ho do přikrývek a odnesl k sobě do ložnice. Pak zavolal doktora.
"Feliciano..." Zašeptal a pohladil ho po tváři.
Ucítil jsem teplo ale otevřít oči jsem nedokázal. Vlastně jsem nedokázal skoro nic, stále jsem necítil svoje tělo. Ale slyšel jsem hlas. Jeho hlas. Nejdříve s někým mluvil do telefonu, pak zašeptal moje jméno. Pootevřel jsem pusu, jenže hlas mě zradil. Proto jsem ji zas zavřel a dál tiše oddychoval. To teplo a vůně toho všeho kolem....
"Bude v pořádku?" Někdo násilně otevřel moje oko a zasvítil do něj baterkou. Trochu jsem sebou škubnul. Rozmazaně jsem viděl nějakého muže nad sebou a Ludwiga vedle, držíc mě za ruku.
"Ano, bude. Už reaguje, je jen podchlazený"
"Ah, děkuju..."
"D-...doitsu...?" Zašeptal jsem potichu a lehce otevřel oči. Znova jsem viděl jeho krásné blonďaté vlasy, světle modré oči a rty...
"Už je to v pořádku Felici, už je to v pořádku.." Zvedl mě z postele a pevně mě k sobě přitiskl. Opřel jsem si hlavu o jeho hruď a nasával jeho vůni. Musel jsem se pousmát. I když jsem byl úplně zmrzlý a necítil svoje tělo, byl jsem strašně šťastný. Šťastný, že i teď s ním můžu být.
"Ti amo, Doistu"
"Ich liebe dich, Felici"
Hrozná?! Rozhodně není hrozná!
Je rozkošná a ten pairing...nejlepší, jaký jsem kdy viděla. :D
A ty dvě poslední věty!!! Ach...moje srdce plesá... :D