9. března 2010 v 8:07 | Super Hero :<
Tak. Po dlooooouhé době nějaká jednorázovka. Není to na žádné anime :D
Warning: GL (holka x holka)
Ta blondýnka je Alice (19) , hnědovláska je Izabela (25). Jména jsem vybrala... Protože je mám ráda :DDDD No dobře, jenom Alici, Izabelu mi doporučila kamarádka. Nejsme si jistá jestli ten nadpis je správně, protože moje němčina je omezená jen na "Ich liebe dich" a něco co neumím napsal :DD
Ten obrázek je předělaný. Protože Alice tam měla takové růžovoučké vlásky a Izabela... No je to tam vidět :D
Musím upozornit že ta povídka je šílená, ale má takový nějaký nepochopitelný happy-end. >.>
Moc jsem to po sobě nekontrolovala, takže... ^^"

Nasadila jsem si sluchátka a pobaveně se usmála na svůj odraz v zrdcadle. Dnes byl skvělý den. Byl pátek a navíc jsme se celý den neučily. Bylo to zvláštní, na mojí dívčí škole jsme se učily prakticky pořád, ale ne že by mi to vadilo.
Obula jsem si vysoké steelky a vyšla z bytu. Jediná výhoda domu, ve kterém jsem bydlela byla ta, že jsem školu měla jen přez přechod. Venku jsem si zapla mp3 na co největší hlasitost a šla. Na přechodu na mě vesele svítil zelený panáček. Moc jsem nevnímala okolí, takže když jsem byla za půlkou a nějací lidé na mě zběsile mávali, nevnímala jsem je. Moje smůla...
Probrala jsem se a pomalu se rozkoukávala. Nejprve jsem slyšela zvuky sanitky, až po té jsem zjistila, kde jsem. Vše se mi začalo živě vybavovat a já si vzpomínala, co se stalo. Chtěla jsem se zvednout, ale celým tělem mi projela prudká bolest. Sykla jsem. Pár doktorů kteří si něco povídali se na mě ihned otočili. Jedna žena, kolem třicetí jí mohlo být, mi něco říkala. Ale já ji neslyšela. Víčka mi strašně ztěžkla, už jsem je neudržela. Usla jsem...
Ani jsem se nenamáhala otevřít oči, na to jsem neměla sílu. Vnímala jsem hrozný hluk, křičení nějakých lidí.. Znova jsem si uvědomila co se stalo. Tentokrát jsem se o nic nepokoušela, cítila jsem se jak po dávce nějaké drogy. Takhle malátná jsem nebyla už dobré tři měsíce. Naposledy, když do mě nějaký chlápek nadupoval sedativa. Jenže teď jsem byla přesvědčená že mi nikdo drogy nedal. Proti své vůli jsem otevřela oči a chvilku zaostřovala na strop. Nikdy jsem neměla ráda bílé stropy, natož ty nemocniční. Otevřela jsem pusu v naději něco ze sebe dostat, ale neozvala se ani hláska. Vzdala jsem to. Zavřela jsem oči a poslouchala cinkání různých nástrojů a hlasy doktorů. Chvilkami to znělo tak neuvěřitelně krásně, pak jsem znova usla.
Tentokrát jsem byla probuzena jednou doktorkou. Vůbec nevypadala mile, už takhle na mě působila dost zle. Netečně jsem se na ní podívala a poslouchala, co říká. Jen jsem to nevnímala, takže když to vše zakončila otázkou, nechápavě jsem na ní hleděla. Vrazila mi do rukou mobil s tím, že mám někomu napsat, co se stalo.
Mobil jí začal šíleně vyzvánět a ona měla chuť ho hodit proti stěně. Opět ji někdo otravoval při práci, to ona nesnášela. Vzala mobil do ruky a podívala se na odesílatele. Jenže místo svraštěného obočí se na tváří rozlil šťastný úsměv. Rychle zprávu otevřela.
Ahoj. Omlouvam se, ze te rusim pri praci, vim ze mas hodne prace.. Ale asi se o vikendu neuvidime. Ne ze bych nechtela, no ale.. Kdyz jsem sla do skoly, na prechodu jedno auto nezastavilo a nez jsem si toho vsimla, lezela jsem v sanitce... Je to vtipne. Neni to nic vazneho, mam jen otres mozku a zlomeninu na preve ruce a prave noze. Jsem ted v nemocnici v Praze. Tak ja jen abys to vedela. Omlouvam se, pa.
Úsměv z tváře ji rychle zmizel. Šokovaně hleděla na zprávu a znova a znova si ji četla. Stále tomu nemohla uvěřit. Po chvilce čtení oné zprávy rychle vstala, přehodila přez sebe kabát a vyrazila ven k autu.
"Madam, kam jdete?" Zastavil ji u dveří malý postarší mužík.
"Do nemocnice" Odpověděla rychle. Nechtěla se s ničím a nikým zdržovat.
"Ale..." Ještě chtěl něco namítnout, ale než stačil cokoliv říct, byla pryč.
Nasedla do auta,nastartovala a už po ní zbylo jen nezasněžené parkovací místo na parkovišti.
Celou dobu uvažovala o vážnosti jejích zranění. Vždycky jí ohledně toho lhala, dokonce i tenkrát když si rozřízla ruku. Řekla jí, že se jen škrábla a přitom jí to dokonce i zašívali. A navíc, když ji srazilo auto, pochybovala, že by mohla vyváznout jen s tímhle.
Až pozdě si všimla, že myslíc na ní jela na červenou a málem zajela nějakého chodce. Jenže popravdě, vůbec jí to netrápilo. Kamery tam nebyly, takže se policajtů nemusela obávat. Pravda také byla že auto měla teprve týden a řidičák získala vlastně jen díky známosti jejího otce se zkoušejícím. Moc dobře řídit neuměla. A to si ještě ani neuvědomila, že má letní gumy. V tomhle počasí bylo nebezpečné jet dokonce třeba i s řetězy. Silnice byla nemálo namrzlá, navíc všude sníh který za žádnou cenu nechtěl roztát. Prudký vítr s oblibou ztrhával auta do příkopů a doháněl řidiče k šílenství.
Nevěřila jsem že by přijela a přes to jsem jí napsala jako první. A jediné. Nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl. Koneckonců to zas nebylo tak zlé. Do té zprávy kterou jsem jí psala, jsem samozřejmě lhala. Myslela jsem si, že by měla o mě zbytečné starosti a v tomhle počasí se rozhodla zamnou přijet. Z nějakého neznámého důvodu jsem ale toužila, aby přijela. Pravda, byl mezi námi rozdíl nějakých necelých 6 let, ona pracovala a já stále studovala, navíc jsme byly kamarádky už přibližně 5 let... Jenže já ji celých 5 let tajně milovala. Nikdy jsem to nepřiznala, nikdy jsem jí nic nenaznačila. Chodila jsem s klukama jen proto, abych zamaskovala svou lásku. Někdy už to bylo opravdu k nevydržení, nemohla jsem myslet na nic jiného než na ni.
Rozhlédla jsem se po bílé místnosti. Nebylo tam nic zajímavého, jen okno s vybledlými závěsy. Až po chvilce jsem si všimla krve v kapačkách. Rychle mi došlo že jsem připojená nejen na kapačky ale i na přístroje. Trochu jsem sebou škubla, bála jsem se. Viděla jsem hodně filmů, hodně hororů kde se něco takového stávalo, navíc, já jsem si vždycky myslela že ty filmy jsou podle skutečnosti, pokud opomineme fantasy. Ani jsem se nesnažila posadit, jen jsem dál ležela. Těkavě jsem koukala z kapaček na tiše vrčící přístroje. Byla jsem tam sama...
Prudce zabrzdila a znova zanadávala na šílený provoz v Praze. Cesta ji uběhla rychle, na dálnici skoro nikdo nebyl. Pravda, většinou se jí to hodně smeklo, ale do Prahy dorazila v pořádku a to bylo hlavní. Jenže ta zatracená Praha.. Nesnášela to město, jezdila sem jen kvůli pár lidem a práci. Pokaždé stála v koloně.
Když už se rozklepaný dědoušek na přechodu rozmyslel že půjde dál, upadl. Netrpěliví řidiči na něj troubily ale marně, on se nezvedl. Proto pár ochodných řidičů šlechetně vystoupilo z auta a dědečka odtáhli na chodník. Pak se to znova rozjelo. Jen co to šlo, rychle se rozjela a nehledě na dodržování rychlosti kličkovala mezi auty. Od nemocnice byla kousek, tím si byla jistá. Neznala to tu dobře, ale všudypřítomné ukazovače jí teď moc pomohly. Než stačila přejet zatáčku, prudce smykla auto do prava a zatočila.Jen tak tak, málem narazila do zdi. Jako šílená prudce zabrzdila u vchodu. Udělala vše potřebné a spěchala na recepci.
"Dobrý den, můžu se zeptat, kde leží Alice Stránská? Je jí 19, přivezli jí sem dneska.." Koukala přez sklo na recepční která po chvilce začala něco vyťukávat na počítači. Po dobrých třech minutách se otočila a pousmála se.
"Myslíte tu chuděru holčinu.. Ta je v třetím patře, tam už se zeptejte nějakého doktora" Řekla jí.
"A vy jste kdo?" Dodala ještě.
"Jsem její..." zarazila se. Kdyby řekla kamarádka, neznělo by to moc přesvědčivě.
"Jsem její sestřenice" usmála se. Recepční přikývla a věnovala se dalšímu člověku.
Rychle doběhla do výtahu a zmáčkla tlačítko s číslicí tři.
Když dovnitř vešel černovlasý doktor, celá jsem se otřásla. Díval se na mě tím falešně milým způsobem. Odhadla jsem mu tak kolem třiceti pěti až čtyřiceti let, víc ani míň mu být nemohlo. Nejprve zkontroloval něco na přístrojích a pak se otočil ke mně.
"Tak jak se máte, Alice?" Zarazila jsem se. Nevěděla jsem, odkaď zná moje jméno. Neodpověděla jsem mu, jen jsem se na něj nedůvěřivě dívala.
"Jsem psycholog. Myslím že mne budete potřebovat po tom šoku, co jste zažila." Řekl a mile se usmál, ale já mu pořád nevěřila. V jeho zelených očích byl jakýsi záblesk škodolibosti a nevěry. Neměla jsem ráda zelenou barvu.
Někdo zaťukal na dveře. Já i ten psycholog jsme se otočili. Dovnitř vešla nějaká žena a mile se na psychologa usmála.
"I..Izabelo..." Zašeptala jsem potichu a užasle jsem na ní hleděla.
"Hm vidím že máš návštěvu, přijdu později." Řekl doktor a se snahou zakrýt své rozhořčení odešel pryč.
"Ty pako! To nemůžeš dávat pozor?! Mohla jsi klidně umřít! A příště mi prosím nelži! Navíc ta cesta sem byla šílená, to si ani nedovedeš představit! Takže pro-...počkej! Nebreč, ježiš... Já to tak nemyslela..." Měla o mě strach a jela tu celou cestu kvůli mně.. Slzy se mi nemilosrdně draly z očí a já se ani nepokoušela je zastavit. Hlasitě jsem vzlykala. Bela se posadila na kraj nemocničního lůžka a pevně mě objala. Pomalu mě hladila po hlavě a šeptala mi do ucha uklidňující slovíčka. Připadala jsem si jako malá holčička která si odřela kolínko a maminka jí musí utišit.
"B-belo... promiň.. promiň..." Opakovala jsem a pevně se k ní tiskla.
"V pořádku. Hlavně že jsi v pořádku... To je hlavní.." Seděly jsme tam takhle ještě hodně dlouho. Ticho a vrčení přístrojů sem-tam přerušily jedině moje vzlyky. Bylo to krásné. Úžasné. Po prvé jsem měla pocit že teď je vhodný čas jí všechno říct.
"Belo... můžu ti něco říct?" Zeptala jsem se opatrně.
"Jasně že jo, jen povídej"
"No, víš..." Nachvilku jsem zmlkla. Bela na mě tázavě hleděla a když jsem to chtěla říct, začal jí zvonět mobil.. Jako naschvál, zrovna teď. Omluvně se na mě podívala a přijmula hovor. Bylo to samé "Hm..." a "Jo, jo...". Hlavu jsem měla skloněnou a koukala jen na svoje ruce.
"Alice.... Promiň já musím jít.. Musím na nějakou poradu, je to důležité..."
"Jo, jen jdi.."
"Nevadí ti to?"
"... Ne." Lhala jsem.
"Řekneš mi to jindy, ano?" Usmála se a mě nezbývalo nic jiného než přikývnout. Ještě něco mi řekla a pak odešla. Koukala jsem na pootevřené dveře a dostala šílený nápad. Ale já jí to musela říct. Rychle jsem ztrhala všechny hadičky kterýma jsem byla připoutaná k přístrojům, oblékla si svoje oblečení a vyběhla jsem z pokoje.
Hlava se mi motala, bolelo mě celý tělo a můj vyvrknutej kotník tomu moc nepomáhal. Pořád se mi dělalo mdlo, ale já prostě musela..
"BELO!!! BELO ZASTAV SE!!!" Doběhla jsem k hlavnímu vchodu a opřela se o dveře. Zrychleně jsme dýchala a jen-tak se přidržovala při vědomí. Slyšela jsem někde zamnou křik doktorů a doktorek, ale neposlouchala jsem je. Znova a pomaleji jsme se rozběhla za Izabelou. Natupovala do auta a nejspíš mě nevnímala. Jen jsem viděla jak nastartovala a vjela na výjezdovou cestu. Znova jsem dostala šílený nápad, ale jiná možnost nebyla. Jen co byla kousek odemě, vběhla jsem jí do cesty a stála jsem. Prudce zabrzdila. Gumy protestovně zaskřípaly a auta za ní začaly troubit. Zastavila těsně předemnou a já se svezla na zem. Nemohla jsem popadnou dech, jako by mi plíce chtěly vyskočit z hrudi.
"Alice! Ty... ty blbko!" Vyjekla zděšeně jen co vylezla z auta. Klekla si ke mně a podepřela mi hlavu. Vůbec nevěděla co dělat, proto na mě jen bezmocně koukala.
"Belo..."
"Co? Co je?"
"Miluju tě.." Rukou jsem si jí přitáhla blíž k sobě a lehce políbila na rty. Vypadala šokovaně, zděšeně, ale já byla šťastná. Šťastná jako nikdy jindy.
* " I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály
co jïskry v jezeru, po mé si tváři hrály:
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
tak jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbořené harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk."
* Máj - Karel Hynek Mácha
A konéééc! A víte proč jsem tam dala toho Máchu? Protože se mi tahle část z Máje strašně líbí *-* Můžete si říkat co chcete, ale Máj je úžasnej... x33
Krásné, moc se mi to líbí. :)